V případě zahájení soudního řízení žalobcem proti žalovanému o zaplacení určité částky, má žalovaný právo uplatnit tzv. námitku započtení. Námitka započtení pak v případě jejího úspěchu snižuje podíl žalobce na úspěchu, resp. získává o započtenou pohledávku méně, což má v civilním procesu fatální důsledky.
Prvně je třeba zmínit, že tzv. kompenzační námitka, neboli námitka započtení či také procesní obrana nastává v případě, kdy žalovaný navrhuje, aby mu nebylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Námitku započtení lze tedy uplatnit v případě, kdy žalovaný namítá pohledávku do výše žalované pohledávky, v opačném případě se jedná o tzv. vzájemný návrh, kterým se v tomto příspěvku zabývat nebudu.
Námitka započtení pak fakticky spočívá toliko v jejím uplatnění v řízení v prvním stupni a doložením důkazů k prokázání její existence a výše. Žalobce při svém žalobním návrhu je vázán tzv. koncentrací řízení, kdy žalobce může uvést všechny rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností.
Námitka započtení však pod tuto koncentraci nespadá. Nejvyšší soud se této otázce věnoval ve svém rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4182/2016 ze dne 28. srpna 2018 a dospěl k závěru, že „Pokud účastník učinil projev vůle směřující k započtení po koncentraci řízení, nebrání koncentrace soudu v tom, aby přihlédl nejen k tvrzení a důkazům o započtení a zániku žalované pohledávky, ale také k tvrzením a důkazům o existenci započtené vzájemné pohledávky, i když vznikla a stala se splatnou před koncentrací řízení a žalovaný to před koncentrací netvrdil.“
Dlužno dodat, že žalobce je povinen při uplatnění své pohledávky uhradit soudní poplatek, zaslat k rukám žalovaného předžalobní výzvu, aby mohl nárokovat náhradu nákladů řízení a konečně pak vypracovat žalobu, jež bude obsahovat komplexní skutková tvrzení s označením důkazů, jež navrhuje provést.
Žalovaný, jež chce uplatnit svou pohledávku v procesní obraně, však žádnou takovou povinnost nemá. Neplatí žádný soudní poplatek, nevypracovává žalobu ani nezasílá předžalobní výzvu, což zakládá zásadní nerovnost mezi účastníky civilního sporného řízení.
Další samostatnou kapitolou v rámci námitky započtení je pak otázka promlčení. Obecně lze konstatovat, že promlčecí doba počne běžet ode dne, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé a promlčecí doba se pak staví dnem, kdy je podána žaloba.
Tedy v případě, kdy mají účastníci řízení vůči sobě větší množství pohledávek (např. společníci v obchodní společnosti, rozvedení manželé, spoluvlastníci apod.) běží jim promlčecí lhůty k jednotlivým nárokům samostatně.
V případě kdy žalobce uplatní jen některé dílčí pohledávky ( a pohledávky žalovaného za žalobcem, jakož i nežalované pohledávky žalobce za žalovaným) se promlčí, jaká pak bude situace, když žalovaný vznese kompenzační námitku, přičemž jeho pohledávky jsou promlčené a žalobce námitku promlčené vznese?
Odpověď nalezneme v ust. § 617 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, jež stanovuje, že „I po uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva při započtení, pokud mohlo být k započtení přistoupeno kdykoli před uplynutím promlčecí lhůty.“
Tedy žalovaný může uplatnit započtení i v případě, že jeho pohledávka je v důsledku vlastní liknavosti promlčena, na rozdíl od žalobce, který svá postihová práva včas uplatnil. Pokud však (a v praxi je tak často) má žalobce vůči žalovanému další pohledávky, které však jsou již promlčeny, tak „započtení na započtení žalovaného“ učinit nemůže. V daném žalobci nezbývá než rozšířit žalobu, což však není vždy možné a především je jeho pohledávka již promlčena a pokud námitku promlčení žalovaný vznese, bude v rozsahu námitky úspěšný.
Taková skutečnost ještě více prohlubuje nerovnost účastníků řízení, jež mají vůči sobě vzájemné pohledávky, kdy jeden vystupuje jako žalobce a druhý jako žalovaný uplatňuje toliko procesní obranu v podobě započtení.
judikatura viz. např. Rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 20 Co 326/2018-70, ze dne 06. 12. 2018, pak k věci konstatoval „…je jakožto pohledávka nejasná a neurčitá nezpůsobilá k započtení ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 o. z. Toto ustanovení má zabránit účelové obraně dlužníka proti jednoznačnému nároku prostřednictvím kompenzačního projevu na základě nejistých či přímo smyšlených pohledávek...otázku zúčtovaní nevrácených palet však účastnice neřešily a ta vyvstala až s koncem smluvního vztahu.“ Konečně pak stanovil, že „Nekompenzabilní pohledávka žalované není předmětem tohoto řízení, není tudíž důvod provádět dokazování ke zjišťování její existence a výše, čímž není dotčeno právo žalované domáhat se jejího splnění vlastní žalobou.“
Se závěrem tohoto rozsudku se plně ztotožňuji. Toto rozhodnutí sice nezhojí nerovnost postavení účastníků takového řízení, nicméně jej z části moderuje. Žalovaný tedy musí prokázat existenci a výši pasivní pohledávky k započtení, přičemž je k tomu třeba rozsáhlého dokazování, jež není předmětem řízení o zaplacení aktivní pohledávky, soud námitku započtení zamítne.
Závěrem dodávám, že danou dílčí koncepci právní úpravy vnímám jako protiprávní resp. protiústavní. V rámci ústavního pořádku, jakož i mezinárodních smluv o lidských právech, kterými je Česká republika vázána, je vždy zdůrazňována rovnost účastníků v soudním řízení, jakož i rovnost zbraní v soudním řízení. Daný koncept právní úpravy tato základní práva porušuje a stanovuje nedůvodnou nerovnováhu mezi účastníky soudního řízení v rozporu se základní právní zásadou vigilantibus iura scripta sunt.
