Obecně: Základní zásadou při přiznání náhrady nákladů řízení je dle ust. § 142 o.s.ř. tzv. procesní úspěch ve věci. V případě, že strany měly úspěch jen částečný, mají právo na přiznání náhrady nákladů řízení v poměru této části úspěchu. Toto pravidlo neplatí vždy, neboť občanský soudní řád dále stanovuje, že žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Dalším korektivem soudu ve věci náhrady nákladů řízení je možnost nepřiznat úspěšné straně náklady řízení, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné.
V případě, že se v řízení jedná o peněžité plnění, nečiní přesný výpočet náhrady nákladů řízení ve věci žádný problém. Jak je to ale při vypořádání spoluvlastnictví?
Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví však má svá specifika. Vychází z občanskoprávní zásady, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat a analogicky má tedy každý právo domáhat se práva na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví u soudu.
Procesní úspěch ve věci lze přitom určit těžko.
Pro ilustraci uvedu následující příklad: Rodinný dům vlastní 2 spoluvlastníci rovným dílem. Spoluvlastníci se shodnou na skutečnosti, že předmětné spoluvlastnictví chtějí zrušit, shodnou se rovněž na způsobu vypořádání, a to přikázáním celé nemovitosti spoluvlastníku B, který spoluvlastníku A poskytne peněžité protiplnění. Jediné na čem se nedokážou shodnout je výše takového protiplnění.
Spoluvlastník A pak podá žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, kterou se domáhá jeho zrušení, přikázání celé nemovitosti do výlučného vlastnictví spoluvlastníka B s tím, aby tento plnil spoluvlastníku A přiměřené protiplnění. Takto také bude s největší pravděpodobností i rozhodnuto.
Pokud bychom v tuto chvíli bez dalšího aplikovali ust. § 142 o.s.ř., tedy procesní úspěch ve věci, tak by měl žalobce ve věci plný úspěch, neboť spoluvlastnictví bylo zrušeno, nemovitost byla přikázána do výlučného vlastnictví spoluvlastníka B a spoluvlastníku A bylo přiznáno protiplnění, tedy byly splněny všechny nároky, kterých se spoluvlastník A domáhal.
Přesně výše nastíněnou optikou nahlížela na problematiku náhrady nákladů řízení při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví česká justice více jak dvě desetiletí. Příkladmo uvádím: Usnesení Nejvyššího soudu,sp. zn. 22 Cdo 1577/2014, ze dne 13. 8. 2014 či Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1773/2014, ze dne 17. 9. 2014.
Tento způsob pohlížení na danou problematiku považuji za nesprávný. V případě nastíněného příkladu, kdy spoluvlastníci jsou ve shodě se zrušením spoluvlastnictví, jakož i ve způsobu jeho vypořádání, pouze se neshodnou na výši vyplaceného protiplnění a přesto bude žalobci přiznána plná náhrada nákladů řízení, nelze považovat za postup legitimní. Přece pokud v soudním řízení žalovaný souhlasil se zrušením spoluvlastnictví a s přikázáním nemovitosti do jeho výlučného vlastnictví, nelze pak následné rozhodnutí soudu tímto způsobem považovat za žalobcův úspěch a analogicky přisuzovat jako neúspěch k tíži žalovanému, a to jen proto, že žalobce stihl podat žalobu dříve než žalovaný.
Žalovaný má tedy v případě zahájení soudního sporu (a to jen v důsledku skutečnosti, že nestihl v podání žaloby předstihnout žalobce) ztížené procesní postavení, neboť v nutnosti budoucího hrazení nákladů řízení žalobci (pokud bude vynesen rozsudek) často raději uzavře s žalobcem smír, který nerespektuje v plné míře jeho hmotná práva, a který by bez okolnosti, že je v pozici žalovaného, jinak neuzavřel.
Mám za to, že výše nastíněný pohled na věc nerespektuje základní ústavní principy jako rovnost zbraní či právo na spravedlivý proces.
První judikatorní posun v této věci bylo vydání Usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, ze dne 27. 10. 2015, který stanovil, že:
„Spoluvlastníci se nemohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví, aniž by se zároveň dohodli o jeho vypořádání; i když tedy mezi nimi není spor o to, že je namístě spoluvlastnictví zrušit, a neshodují se jen ve způsobu vypořádání, musí se obrátit na soud s žalobou jak na zrušení, tak i vypořádání spoluvlastnictví. To znamená, že předmětem řízení i nárok na zrušení spoluvlastnictví, skutečný spor mezi účastníky je však jen ohledně způsobu vypořádání; tuto skutečnost je třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení. V takovém případě by posuzování úspěchu v řízení jen podle toho, že to byl žalobce, kdo podal žalobu na zrušení spoluvlastnictví, které bylo v této části vyhověno, bylo zjevně mechanické, formální a odhlíželo by od podstaty sporu mezi účastníky, ke které bylo vedeno dokazování.“
Předmětné rozhodnutí považuji za průlomové. I když na první pohled jeho aplikace dopadá pouze na případy, kdy se spoluvlastníci nemohou dohodnout na způsobu vypořádání předmětného spoluvlastnictví, tedy že nedopadá na výše uvedený příklad, já jsem opačného názoru. Toto rozhodnutí jasně stanovuje, že soudy nižších stupňů nemají jen „slepě“ aplikovat ust. § 142 o.s.ř., tedy pouze zhodnotit, čeho se žalobce domáhal a čemu bylo vyhověno. Nutí soudy zkoumat podstatu sporu mezi účastníky a vzhledem k individuálním okolnostem případu i rozhodnout o úspěchu ve věci.
Je totiž zřejmé, že při podání žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k věci, musí být spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno. Ohledně vypořádání pak existují v případě 2 spoluvlastníků pouze 4 možné varianty:
- Rozdělení společné věci a přikázání jednotlivých částí společných věcí do výlučného vlastnictví účastníka A a účastníka B
- Přikázat věc do výlučného vlastnictví spoluvlastníka A za protiplnění poskytnuté spoluvlastníku B
- Přikázat věc do výlučného vlastnictví spoluvlastníka B za protiplnění poskytnuté spoluvlastníku A
- Věc zcizit a výtěžek rozdělit mezi oba spoluvlastníky
- Dražba mezi spoluvlastníky, jak ji předvídá zákon se v praxi neaplikuje
Pokud tedy spoluvlastník A ve své žalobě navrhne alternativní petit ve znění všech možných variant, nemůže ve sporu prohrát (a tudíž by podle „slepé“ aplikace ust. § 142 o.s.ř. ani nemohl nezískat přiznanou náhradu nákladů řízení).
Předmětné rozhodnutí bylo dále rozvedeno usnesením Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2882/2016, ze dne 30. 11. 2016, které dále stanovilo, že: „Při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Úspěch ve věci je třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i k celému průběhu řízení, k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv. Souhlasí-li všichni spoluvlastníci se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví a sporný je mezi nimi jen způsob vypořádání, je to třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení; úspěch v řízení tu nelze posuzovat jen podle toho, že spoluvlastnictví bylo na základě žaloby zrušeno a žalobce tak byl úspěšný. Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jednat, a znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít do úvahy i tuto skutečnost. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti.“
Dlužno dodat, že obě zmíněná rozhodnutí skutkově dopadají na náš případ toliko okrajově. Obě se totiž primárně zabývají situací, kdy se účastníci řízení nemohou dohodnout na způsobu vypořádání spoluvlastnictví. V našem případě však je situace opačná. Navzdory tomu však jsem přesvědčen, že myšlenky zachycené v těchto dvou posledně citovaných usneseních jsou plně aplikovatelné i na náš příklad. Soudy tedy musí zkoumat jednání, která předcházela podání předmětné žaloby, součinnost stran pro smírčí řešení věci během řízení a jiné další faktory. Nicméně judikatura, která by explicitně ukládala soudům takové povinnosti v našem příkladu chybí. Mnoho soudců také využívá moderačního práva (nepřiznání náhrady nákladů řízení zcela nebo zčásti jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné) v obdobných případech.
S myšlenkami posledně dvou citovaných usnesení se plně ztotožňuji a předpokládám, že jejich aplikace na námi nastíněný případ je jen otázkou času.
Závěrem tedy uvádím, že v řízení o vypořádání spoluvlastnictví považuji jednoznačně jako silnou procesní výhodu být v postavení žalobce.
